Během našich školních let jsme se učili o spoustě různých věcí a neustále jsme slýchali, jak je to všechno důležité, že se učíme pro sebe a ne pro známky a jak to všechno budeme v životě potřebovat. Položte si však ruku na srdce – kdy naposledy se vás někdo ptal na datum založení Sámovy říše? Kdy naposledy jste použili vzorec pro determinant k vyřešení kvadratické rovnice? Kdy naposledy jste někomu vysvětlovali buněčnou strukturu nezmara a měňavky? Kdy naposledy jste s někým diskutovali o hrdinech z románů Steinbecka a Austenové? Kdy naposledy jste potřebovali vědět, kolika-mocný je kyslík v síranu meďnatém?
Pokud jsme strávili 9 let na základní škole, 4 roky na střední a 5 let na vysoké, průměrně jsme si za ty roky ve školní lavici odseděli asi 15 tisíc hodin. Pokud máte štěstí a využíváte při své práci aspoň třetinu nabytých poznatků, stále nám zbývá 10 tisíc hodin absolvované výuky, kterou nevyužíváme. Považujete tento čas za zbytečně ztracený a promrhaný?
Henry Ford by vám vysvětlil, že to ztracený čas rozhodně nebyl. Ford za vzdělaného člověka považoval toho, kdo dokáže myslet, pracovat s informacemi a který je schopen nečeho dosáhnout. Pokud někdo nebyl schopen vyvíjet nějakou samostatnou tvůrčí duševní činnost, podle Fordových měřítek se takový člověk nemohl považovat za vzdělaného, i kdyby prošel celou řadou škol a nasbíral hromadu vysokoškolských titulů.
Ačkoliv byl Ford odpůrcem memorování faktických údajů, smysl klasického vzdělávání spatřoval v něčem jiném. Za hlavní přínos školní výuky považoval to, že škola vykonává funkci jakési mentální tělocvičny, ve které je posilováno mozkové svalstvo studentů. Školní léta považoval za pouhou přípravku, ve které se studenti naučí samostatně myslet a pracovat s informacemi, přičemž skutečný vzdělávací proces začne až s ukončením studia a vstupem do reálného života.
Když jsme se tedy učili na písemku z Ruchovců a Lumírovců, pravým smyslem bylo to, že jsme tím získávali schopnosti, díky kterým se dnes dokážeme zaučit na nové pracovní pozici. Nejde tedy o získané množství znalostí, ale především o získání schopnosti se učit. Mít plnou hlavu faktických dat není to samé jako umět s nimi pracovat. Jak také Henry Ford sám říkával: „Člověk může být velmi účený a přesto zcela nepoužitelný, a stejně tak může být nevzdělaný a přesto velmi prospěšný.“
A Henry Ford jistě věděl, o čem mluví. Ve 20. letech minulého století byl nejbohatším Američanem, patřil k nejvlivnějším osobnostem své doby a jen v samotném Detroitu zaměstnával přes sto tisíc lidí.
Fordem vyplácené nadstandardní mzdy přilákaly do jeho továren i tisíce imigrantů z celého světa. Jejich neznalost angličtiny však začala být brzy problémem nejen při samotném výkonu práce, ale i z hlediska bezpečnosti, a roku 1913 byly proto ustanoveny povinné kurzy angličtiny. Výuka byla sice zdarma, ale zaměstnanci ji museli absolvovat před začátkem nebo po skončení své pracovní doby.
Vzhledem k obrovskému počtu zaměstnanců šlo o masové akce – výuka se konala na závodním dvoře pod širým nebem, stovky cizinců seděly u dlouhých stolů, podél kterých byly rozmístěny desítky učitelů. Důraz se kladl především na praktický rozvoj slovní zásoby, kdy učitelé ukazovali různé kusy nářadí a součástek a účastníci kurzů museli nahlas vyslovovat jejich anglická označení. Jazyková výuka s názvem “Ford English School” byla velmi úspěšná a certifikát o absolvování kurzy angličtiny u Forda byl dokonce uznáván úřady, když bylo cizincům udělováno americké občanství.
Vzdělávání ve Ford Motor Company však nekončilo jen u jazykových kurzů. Každá pozice měla pro nově příchozí zaměstnance vlastní důmyslný systém zaučení, Ford rovněž provozoval střední školu, kde se žáci připravovali na kariéru v automobilovém průmyslu a po týdnech střídali teoretickou výuku v učebnách s praktickou výukou přímo v továrně. A kromě toho Henry Ford rovněž přijímal stážisty z celého světa, aby u něho okoukali přesné výrobné postupy a po návratu do vlasti je mohli implementovat v továrnách ve své zemi.
Ať už šlo o jakoukoliv formu vzdělávání, Ford vždy upředňostňoval názornou výuku přímo v terénu a maximální praktickou využitelnost učené látky.
O svých postojích ohledně vzdělávání Ford podrobně hovoří ve svém životopisu Můj život a dílo, jehož nové české vydání právě vyšlo.