Jak to doopravdy bylo s antisemitismem Henryho Forda?

Jaký byl Fordův skutečný podíl na štvavé kampani proti židům? Jak to bylo s knihou “Mezinárodní žid – světový problém”? A je špatné se k Fordovu odkazu hlásit v dnešní době?

Inspirativní články Henryho Forda publikované na „Stránce pana Forda“ vycházely v jeho týdeníku The Dearborn Independent, který později nechvalně proslul šířením antisemitských článků. Antisemitismus Henryho Forda nelze v žádném případě přehlížet ani zlehčovat. Tato jeho temná stránka je však dodnes opředena řadou mýtů a zkreslených informací a Fordova skutečná role v této kauze byla zcela odlišná od té, jež se vyskytuje v běžném povědomí veřejnosti. Pojďme si proto příslušné historické události jednou pro vždy uvést na pravou míru, 

Noviny The Dearborn Independent od převzetí Fordem vycházely od ledna 1919. Na jejich přípravě pracoval osmičlenný tým v čele s Ernestem Lieboldem, Američanem německého původu, který se Fordovi tehdy staral o osobní finance a prakticky o všechny další podniky, které nesouvisely s výrobou aut. Liebold se u Forda těšil takové důvěře, že dokonce disponoval plnou mocí Forda i jeho ženy, prováděl za ně nejrůznější úkony a rovněž si sám sobě podepisoval výplatní šeky. Vlastní obsah novin měl na starosti proslulý novinářský veterán E. G. Pipp a o technickou stránku výroby se staral Fred Black. Po roce provozu byla prodejnost 26 tisíc výtisků týdně a noviny byly 284 tisíc dolarů ve ztrátě. Když to zjistil Henry Ford, ihned vydal jasný příkaz: okamžitě zvýšit čtenost novin a dosáhnout jejich ziskovosti. Liebold proto najal Josepha O’Neila z New York World, jenž vypracoval 14stránkovou analýzu, v níž doporučil tematickou sérii článků, které měly být „odvážné, pravdivé a zajímavé“, a zejména pak zdůraznil potřebu „senzacechtivosti“, což by ve výsledku mohlo upoutat pozornost milionů čtenářů.

Ačkoliv O’Neil nespecifikoval, o jakou senzaci by přesně mělo jít, Liebold nemusel chodit pro nápad daleko. Byl totiž zapřísáhlým antisemitou a věřil konspiračním teoriím, které říkaly, že mocné rodiny židovských finančníků v čele s Rothschildy a Warburgy usilují o ovládnutí světa. Liebold poté najal soukromé detektivy, aby na prominentní židy hledali špínu a připravoval spuštění „senzační“ kampaně. Šéfredaktor E. G. Pipp věděl, co se chystá, a v dubnu 1920 se znechucením rezignoval. Liebold tak převzal otěže novin pevně do svých rukou a 22. května 1920 vyšel první článek nazvaný „Mezinárodní žid – světový problém“. Týden co týden pak přímo na titulní straně novin vycházely články, které vinily židy z veškerého zla a špatností, od způsobení 1. světové války a tajných snah o ovládnutí finančního systému v Americe přes zodpovědnost za všechny neřesti včetně příliš krátkých sukní, veřejného opilectví a pornografie až po úpadek kvality kinematografie nebo degradace úrovně baseballu. Obsah do těchto nenávistných článků dodával Ernest Liebold a Fordův tiskový mluvčí William Cameron jim dával literární podobu.

Zdrojem těchto konspiračních teorií byl kontroverzní manifest „Protokoly sionských mudrců“, který byl roku 1903 vydán v carském Rusku. Jednalo se o údajné tajné svědectví sedmi nejvyšších židovských stařešinů rokujících o plánovaném převzetí vlády nad světem. Ačkoliv byl tento text již v roce 1921 zdiskreditován a označen za podvrh (bylo totiž doloženo, že text je slovo od slova okopírován z francouzské satiry z 19. století), Liebold mu nadále bezhlavě věřil každé slovo a ve Fordových novinách z něj na pokračování otiskoval celé pasáže.

Ohlasy na tyto články nebyly dlouho prakticky žádné – prodejnost novin byla velmi nízká a skoro nikdo o nich nevěděl. Prvními, kdo proti nim protestoval, byli přímo zaměstnanci novin The Dearborn Independent a během prvních několika týdnů od začátku vydávání těchto článků podalo na protest šest z celkových osmi zaměstnanců výpověď. Teprve když Liebold vydal příkaz všem dealerům automobilů Ford, aby spolu s vozy prodávali i předplatné novin (každý dealer měl stanovenou kvótu prodat alespoň 100 předplatných ročně), začal počet předplatitelů nedobrovolně narůstat a spolu s tím začaly sílit i kritické hlasy. Obsah novin způsobil rozhořčení nejen v židovské obci, ale i u široké veřejnosti. Nešťastní byli i prodejci vozů Ford, kteří si stěžovali, že jejich zákazníci jsou články znechuceni a utíkají ke konkurenčnímu Chevroletu. Někteří dealeři začali situaci řešit tak, že při prodeji vozů koupili povinné předplatné novin sami.

Přestože články vycházely pod Fordovým jménem, ten sám si evidentně neuvědomoval, že by něco bylo špatně. Jedním z jeho nejbližších přátel byl vážený detroitský rabín Leo M. Franklin, který byl jeho dlouholetým sousedem na Edison Avenue a byl u Fordových doma častým hostem. Od roku 1913 mu Ford každým rokem daroval nový vůz, a to i poté, kdy se z Detroitu odstěhoval do svého nového sídla v blízkém Dearbornu. Když začaly Fordovy noviny otiskovat protižidovské články, Ford opět rabínovi poslal nový vůz, ale ten ho odmítl přijmout a poslal ho zpět. Zmatený Ford pak rabínovi osobně zavolal a divil se: „Stalo se mezi námi něco, pane Frankline?“

Jiní Fordovi židovští přátelé zůstali stát po jeho boku i přes vydávání článků. Jedním z nich byl Albert Kahn, geniální architekt a projektant Fordových továrních hal včetně obřích továren Highland Park a River Rouge. Ačkoliv byl sám znechucen a pobouřen, uvědomoval si, že Fordova kampaň proti židům vyvěrá z jeho neznalostí a také jisté omezenosti. Ford byl totiž přesvědčen, že útoky jeho novin míří jen na „zlé“ židy z prominentních rodin židovských finančníků typu Rothschildů a že by mu všichni „hodní“ židé měli být vděční, že na údajné nepravosti v jejich řadách upozorňuje a sami by podle něj měli mít zájem se očistit. V podobném duchu se po mnoha letech vyjádřil i sám strůjce těchto článků Ernest Liebold, který ve svém životopise z roku 1953 uvedl, že označení „mezinárodní žid“ bylo jeho nápadem, jehož pomocí se chtěl vyhnout pomluvě celé židovské rasy a chtěl zdůraznit, že se týká jen konkrétního typu židů, avšak výsledný efekt byl bohužel zcela opačný.

V listopadu 1920 začal Liebold vydávat ty nejvýbušnější články v souborném vydání a postupně byly vydány čtyři brožury, které byly následně přeloženy do řady jazyků a v knižní podobě vyšly po celé Evropě od Francie až po Rusko. V Československu vyšly ve dvousvazkovém vydání roku 1924 pod názvem „Mezinárodní žid: Světový problém“. V Německu bylo knižní vydání těchto článků použito jako jeden z řady materiálů v místní antisemitské propagandě. Zasloužil se o to vydavatel Theodor Fritsch, který v Německu dlouhodobě publikoval a šířil protižidovské texty již od roku 1883, kdy vydal Antisemiten-Katechismus.

Spolu se souborným vydáním článků a rostoucím počtem prodávaných výtisků novin prudce rostl i všeobecný odpor americké veřejnosti. Prodejcům vozů Ford bylo na mnoha místech vyhrožováno, v řadě měst se konaly protestní akce, mnoho významných osobností včetně bývalých amerických prezidentů Williama Howarda Tafta a Woodrowa Wilsona apelovalo na Forda, ať s těmito články ihned přestane, a hollywoodský producent William Fox vyhrožoval, že pokud protižidovské články nezmizí z novinových stánků, zaplaví všechna americká kina filmy, ve kterých se vozy Ford účastní vážných dopravních nehod.

Antisemitské články vycházely ve Fordových novinách necelé dva roky a celkem bylo vydáno 91 čísel, když se pak v lednu 1922 jednoho rána Henry Ford objevil v Cameronově kanceláři, aby oznámil, že články proti židům musí okamžitě přestat. Podle Forda bylo prioritou okamžitě se začít věnovat finančním otázkám – velmi ho totiž znepokojovalo, že se americká vláda po skončení války nevrátila ke zlatému standardu a trval na tom, že je zapotřebí vytvořit nový peněžní systém, s jehož vznikem by prý židovští finančníci mohli pomoci, a tudíž je potřebuje mít na své straně. Liebold, který právě shromažďoval „důkazy“ o tom, že atentát na Abrahama Lincolna zosnovali židé, důrazně protestoval a tvrdil, že se v novinách zvládne věnovat oběma tématům, ale Ford si prosadil svou a články byly skutečně zastaveny. Až později vyplulo na povrch, že Forda o zastavení článků diskrétně požádal tehdejší americký prezident Warren G. Harding a osobně se za to přimluvil i Edison, ke kterému Ford celý svůj dospělý život vzhlížel. Pravděpodobné rovněž je, že svůj podíl na Fordově rozhodnutí články zarazit mělo v té době i jeho momentální koketování s myšlenkou kandidatury na prezidenta USA a s tím související obava, že by mu kontroverzní články snižovaly preference.

V dalších dvou letech došlo v novinách ke zkvalitnění obsahu, kdy do The Dearborn Independent přispívali i renomovaní literáti včetně Roberta Frosta. V polovině roku 1923 počet předplatitelů narostl na 472 500, avšak mnoho z nich bylo nedobrovolných, jelikož dealeři měli stále kvóty na objem předplatného, které museli prodat spolu s vozy. V dubnu 1924 ovšem protižidovské články začaly opět vycházet a tentokrát útočily na židovského právníka a aktivistu Aarona Sapira z Chicaga. Sapiro vypracoval plán pro obchodování s komoditami spočívající v zakládání agrárních spolků a sdružování drobných zemědělců a farmářů, čímž posiloval jejich vyjednávací schopnosti na trhu. Sapiro pomocí svého tzv. „Sapirova plánu“ sdružil pěstitele ovoce v Kalifornii a stejný postup se chystal realizovat i v dalších odvětvích po celých Spojených státech. Jeho strategie však byla značně kontroverzní a aktivista si nadělal řadu nepřátel. A ne vždy byly jeho metody účinné – začátkem 20. let se „Sapirův plán“ pokoušela aplikovat Národní federace výrobců sýra a celý projekt skončil fiaskem – nashromážděné zásoby sýra zplesnivěly ve skladech a ředitel federace spáchal ve své kanceláři sebevraždu. Když Sapiro začal sdružovat pěstitele pšenice ve státech amerického Středozápadu, právě tehdy na něj začaly útočit Fordovy noviny, které varovaly před „židovským vykořisťováním zemědělských spolků“ a „zakládáním kartelových dohod židovskými spekulanty usilujícími o ovládnutí trhu s pšenicí“. Aaron Sapiro si sílící útoky nenechal líbit a roku 1927 se obrátil na soud, avšak nezažaloval noviny The Dearborn Independent, ale přímo Henryho Forda, pod jehož jménem články vycházely, a požadoval od něj milion dolarů pro urážku na cti.

Teprve předvolání k soudu mělo být podle Fordových právníků vůbec poprvé, co se Ford o vydávaných článcích dozvěděl. Celá obhajoba byla založena na tom, že Ford dal novinám zcela volnou ruku a jejich činnost šla zcela mimo něj. William Cameron vzal vše na sebe a u soudu pod přísahou uvedl, že Ford o vydávání článků nic nevěděl, že s ním jejich obsah nikdy nekonzultoval a nikdy jej prý ani neviděl tyto noviny číst. Mediálně ostře sledovaný soudní proces pak ukončila dramatická událost. V předvečer soudního líčení, při kterém měl Henry Ford sám vypovídat, se vracel sám autem domů po Michigan Avenue, když byl náhle jiným autem vytlačen ze silnice, sjel do příkopu a narazil do stromu. Potlučený a krvácející Ford se dobelhal k branám svého sídla, odkud byl odvezen do nemocnice. Skutečná příčina této nehody nebyla nikdy objasněna, avšak noviny se ihned začaly předhánět v předkládání fantastických teorií o gangsterech, kteří se pokusili o atentát na Forda.

Odročení soudu kvůli jeho zranění nicméně poskytlo Fordovi prostor pro mimosoudní vyrovnání, ke kterému došlo 7. července 1927. Na pokrytí soudních výloh poslal Sapirovi šek na 140 tisíc dolarů, který sám Sapiro označil za „velmi štědrý“, a dále najal předního židovského aktivistu Louise Marshalla, aby jeho jménem napsal velmi kajícnou omluvu za všechna příkoří způsobená židům. Tento text vyjadřoval Fordovo zděšení, že prý vůbec neměl ponětí o obsahu článků, které byly jeho jménem vydávány a které nesmyslně útočily na jeho „židovské přátele“, a kdyby prý o tom věděl dříve, ihned by tomu byl učinil přítrž. K překvapení samotného Marshalla pak Ford tuto omluvu podepsal, aniž by na ní změnil jediné slovo. Noviny The Dearborn Independent nechal zrušit a tím pro něj celá záležitost skončila. Takto alespoň zní oficiální verze. Podle Fordova předního životopisce Allana Nevinse je ovšem zcela absurdní, že by Ford o vydávaných článcích nevěděl, o čemž svědčí i celá řada důkazů. Židovská obec však Fordovu omluvu přijala smířlivě a časopis American Hebrew na jeho adresu napsal „odpustíme a zapomeneme“.

Noviny The Dearborn Independent za dobu své existence způsobily Fordovi ztráty ve výši téměř pěti milionů dolarů a další nevyčíslitelné miliony ve ztrátách za neuskutečněné prodeje vozů zákazníky, které svou antisemitskou kampaní odradil. Za Fordovou snahou celou záležitost co nejrychleji uzavřít patrně rovněž stály jeho obavy z nutnosti dalšího vypovídání na veřejnosti a také aktuální dění v jeho automobilce. Po téměř dvaceti letech totiž právě končila výroba legendárního, avšak již notně zastaralého Modelu T a 64letý průmyslník měl tehdy plnou hlavu konstruování nového vozu – Modelu A – na jehož uvedení čekal doslova celý svět.

Historikové se o přesné příčině zášti Henryho Forda vůči židům dohadovali celá desetiletí. Ford v jednom rozhovoru prohlásil, že o úmyslném vyvolání první světové války mocnými rodinami židovských finančníků poprvé slyšel od novináře Hermana Bernsteina během plavby Mírové lodi v roce 1915. Bernstein však následně vše popřel a zažaloval Forda o 200 tisíc dolarů pro urážku na cti. Podle jiné teorie prý Ford neúspěšně žádal židovské finančníky na Wall Street o půjčku a po jejich odmítnutí prý vůči nim zahořkl. Tato verze však naráží na skutečnost, že Ford si zásadně peníze nepůjčoval, svoji společnost založil z vkladů investorů, které postupně vyplatil ze zisků společnosti a veškerý další rozvoj podniku byl vždy financován za hotové peníze reinvestováním zisků. Svůj podíl na Fordově přesvědčení mohly mít i výroky jeho blízkého přítele Thomase Edisona. Toho citoval Detroit Journal, že podle něj byl příčinou první světové války hospodářský vzestup Německa, za jehož úspěchem stáli především židé, a další podíl že prý měli tamější vládnoucí militaristé. (Edison musel později své výroky opakovaně uvádět na pravou míru, že prý vyjadřoval obdiv vůči podnikatelským schopnostem židovských obchodníků a rozhodně je prý nevinil z vyvolání války).

Historik Neil Baldwin, autor nejobsáhlejšího díla věnujícího se Fordově antisemitismu – „Henry Ford and the Jews: The Mass Production of Hate“ (Henry Ford a židé: Velkovýroba nenávisti), se přiklání k názoru, že klíčovým faktorem byla přílišná důvěřivost Henryho Forda, který si německého Američana Liebolda připustil příliš k tělu, nechal se od něj zmanipulovat, uvěřil jeho konspiračním teoriím a vydávání kontroverzních článků pak v tichosti schvaloval. Tuto verzi potvrzují i výpovědi bývalých pracovníků Fordových novin E. G. Pippa a Freda Blacka. Pipp již v roce 1921 prohlásil, že do Fordovy mysli měl Liebold vždy dveře otevřené a starý pán vždy přijal, cokoliv mu Liebold sdělil. A také dodal: „Jsem si jistý, že kdyby si měl Henry Ford na lavici svědků zachránit život zodpovězením otázky, kdy a proč začal židy přesně nenávidět, tak by toho nebyl schopen. A také jsem si jistý, že Liebold by to věděl zcela přesně.“ Black zase pravil, že kdyby měl ohledně antisemitských článků ukázat prstem na jediného člověka, byl by to Liebold.

Historikové se však vesměs shodují, že Fordův antisemitismus má svůj původ především v jeho neznalostech, špatné informovanosti, naivitě, přílišné důvěřivosti, předsudcích a zášti. Vcelku přesně to vystihl děkan Samuel Marquis, významný detroitský pastor a bývalý šéf Fordova sociologického oddělení, který na adresu Henryho Forda poznamenal: „Lidé s ohromným jměním a omezeným vzděláním snadno přeceňují svůj úsudek ohledně problémů nacházejících se mimo jejich vlastní obor.“

Ford Motor Company se dlouhodobě snaží tento škraloup na své pověsti napravit. Už od 40. Let minulého století štědře podporovala židovské charitativní spolky po celém světě, v roce 1997 financovala první televizní uvedení Spielbergova filmu Schindlerův seznam, který běžel na stanici NBC v hlavním vysílacím čase bez reklam, a v roce 2001 darovala 4 miliony dolarů na výzkum holokaustu.

Fordův antisemitismus bývá často mylně spojován s jeho obchodními vztahy s Adolfem Hitlerem, což však představuje zcela samostatnou kapitolu dějin nijak nesouvisející s aférou protižidovských novinových článků, která skončila roku 1927 zrušením novin The Dearborn Independent a publikováním Fordovy veřejné omluvy. Jak to přesně bylo s Fordovou spoluprací s nacistickým Německem si můžete přečíst v samostatném článku Měl Ford skutečně něco společného s Hitlerem?

Máme-li hodnotit Henryho Forda z dnešního pohledu, faktem zůstává, že antisemitská kampaň v jeho novinách ze začátku 20. let 20. století zanechala na jeho pověsti nesmazatelný škraloup, a stejně tak nelze přehlížet všechna příkoří, která tyto nenávistné texty židům způsobily. Na druhou stranu je však třeba objektivně uznat, že pozitivní přínosy Henryho Forda v zájmu lidstva neporovnatelně převažují. Kromě jeho úspěchů v automobilovém průmyslu, který ho nejvíce proslavil a díky němuž si každá rodina mohla dovolit pořízení automobilu, Ford pomohl zvednout životní úroveň celé společnosti. Aby ostatní průmyslové podniky zůstaly konkurenceschopnými, musely zavádět stejné zaměstnanecké výhody, které svým lidem poskytoval Ford, a ty se pak stávaly všeobecně uznávaným standardem. Fordovy nadprůměrné mzdy pozvedly dělníky na střední třídu a zkrácení pracovní doby na osm hodin a zavedení volných sobot jim poskytlo mnohem více volného času. Ford se po celý život vymezoval proti násilí, utrpení a diskriminaci a od samého počátku fungování své společnosti jako jediný zaměstnavatel široko daleko dával práci černochům, invalidům a bývalým trestancům. V roce 1942 pak dokonce do pozice ředitele personálního oddělení ustanovil černošského atleta Jesseho Owense – držitele čtyř zlatých medailí z Olympijských her v Berlíně – aby dohlížel na rovnoprávné zaměstnávání černochů (a to stále v době všeobecně rozšířené segregace – hnutí Martina Luthera Kinga za rovnoprávnost černochů přišlo až o dvacet let později).

Fordovy další přínosy pak leží zcela mimo sféru průmyslu: v oblastech svých továren po celém světě stavěl rozsáhlou infrastrukturu a jím budované silnice, mosty, přehrady a kanály pak sloužily i místnímu obyvatelstvu, a rovněž bychom jen stěží našli jiného civilistu, který prostřednictvím svých výrobních podniků přispěl větší měrou k vítězství spojeneckých sil v obou světových válkách. Henry Ford se považoval za praktického filantropa a věřil, že potřebné je vždy třeba dovést k soběstačnosti, ať už se jedná o jednotlivce nebo celý stát. Z tohoto důvodu si na své výrobní technologie nikdy neregistroval patenty, nechal je využívat své konkurenty i cizí vlády, a zejména v případě cizích zemí usiloval o to, aby časem získaly výrobní soběstačnost a přestaly být závislými na importu. Ze stejných pohnutek také odmítal dávat peníze charitativním organizacím a raději štědře podporoval zakládání škol a nejrůznější výzkum na poli chovatelství a pěstitelství (namátkou můžeme zmínit jeho experimentování se sójou, kterou považoval za potravinu budoucnosti a na svých pozemcích nechal pěstovat na tři sta druhů sóji, aby přišel na ty nejvyužitelnější odrůdy).

Nadčasové myšlenky Henryho Forda v knihách „Můj život a dílo“ a „Mé ideály“ představují to nejlepší z jeho životní filozofie a z jeho mnohých principů ohledně úspěchu v podnikání či v osobním životě se můžeme inspirovat i v dnešní době.

Petr Mečíř
vydavatel

 

SOUVISEJÍCÍ TÉMA: MĚL FORD SKUTEČNĚ NĚCO SPOLEČNÉHO S HITLEREM?

 

POUŽITÁ LITERATURA:

NEVINS, Allan. Ford: Expansion and Challenge 1915–1933. New York: Charles Scribner’s Sons, 1957, s. 311–323.
BALDWIN, Neal. Henry Ford and the Jews: The Mass Production of Hate. New York: Public Affairs, 2003, s. 96–133, 174–240, 281–292.
SNOW, Richard. I Invented The Modern Age: The Rise of Henry Ford. New York: Scribner, 2013, s. 269–282.
BRINKLEY, Douglas. Wheels for the World. New York: Penguin Group, 2003, s. 257–267, 369–375, 448–463.
WATTS, Steven. The People’s Tycoon: Henry Ford and the American Century. New York: Vintage Books, 2005, s. 376–397.
LACEY, Robert. FORD: The Men and the Machine. Boston: Little, Brown and Company, 1986, s.194–219, 386–397.